SONATA ARCTICA - Silence

Finská speedová omladina narukovala na scénu věru velmi razantně a solidně se etablovala povedenou prvotinou Ecliptica. Nic novátorského, pouze 24 - karátový speed metal s pořádnou dávkou jinošské mízy. Nu a po úspěšném albu následovalo turné po boku hvězd...Kterých poznáte snadno z druhého počinu Silence.

Až příliš snadno, bohužel. Po chytře naaranžovanému intru s procítěným přednesem nastupuje to, co fšicí kolokol dobře znají. Řemeslně dokonalá speedařina, postavená na ekvilibristice jedné kytary a pekelných klávesových jízdách. Provařený recept - duet neuroticky cvrlikajících kláves a pekelných elektrických čardášů, podpořená téměř nelidsky rychlým kopákovým dusotem. Tolkki a jeho straraši růžky vystrkují... Kdyby však šlo jenom o koncept totální ekvilibristiky všech členů kapely, opisování Arktiků jde však i do samotných kompozičních postupů. Stratovariovské duchovno, stratovariovská sóla, stratovariovské rytmické předěly a klasické riffové palby sekerníka.... Na Ecliptice se to dalo chápat jako úlitba mládí, ale od druhé fošny očekávám přeci jen větší procento vlastních nápadů.

Však nedostávám jich v míře dostatečné. Pánové umí semlít mnoho vlivů a umí je semlít tak, že z toho není žádný průjem, nýbrž pěkné, tuhé a po všech stránkách solidní... ehm, nechme toho. Zkrátka hudební obsah drží pohromadě. Myslím, že Sonata je jednou z nejrychleji hrajících speedových kapel. Palby jako singlová Wolf and Raven, nebo False News Travel Fast řádně provětrají bubínky a donutí vás mimoděk kulit oči, kolik vychytávek se dá v tom kvaltu vyseknout. Jenže, při vší úctě, všechny ty instrumentální onanie působí prvoplánově. Příjemný údiv nad efektně vyseknutými refrény a klávesovými plochami záhy vystřídá pocit "a co bude dál..."

Dál jsou tu pomalejší skladby, které Sonatě docela sluší. Kousky jako The End Of This Chapter či Tallulah nepostrádají silný citový náboj a konečně i důkaz kompoziční zdatnosti, který mi ve speedových úprcích unikal. Zamlouvá se mi způsob, kterým se do tvorby mladých severských smeček infiltruje taková ta gotická zasněnost a ledová láskyplnost. Arktici využívají semotamo i nějaké ty zvukové inovace, jenže traktorově brblající kytary v Land Of The Free, či pár vteřinový sampl ve Wolf and Raven, to je dost málo...

O Sonatě Arctice jsem minulého roku brblal jako o překvapení a velké naději. Paradoxně je však předskakování Stratovarius dost poškodilo. Instrumentálně vyzrálá kapela se skvělým zpěvákem a poutavými melodickými nápady dojíždí na přílišný respekt k autoritám. Prašť jak uhoď, pozitiva na Silence převažují. Řemeslně dokonale vyvedený speed metal, který by se ovšem zakrátko mohl stát partiovým zbožím, hodným tak shovívavého úšklebku...

zdroj: www.metalopolis.net




SONATA ARCTICA - Songs Of Silence (Live In Tokyo)

Neviem, no zdá sa mi, že dva albumy, akokoľvek slušné, sú dosť málo na nasledujúci live album. Je pravdou, že už debut týchto Fínov bol vydarený a patril k prekvapeniam roka v melodickom power- metale. Vlaňajšia dvojka "Silence" bola hádam ešte o triedu lepšia, takže som sa už tešil na ďalší album, ktorým by Sonata Artica potvrdila vôlu definitívne sa usadiť v širšej špičke tohoto štýlu. Namiesto neho je tu teda tento živák, zosnímaný, kde inde ako v Tokiu. Veď Japončíci tento štýl doslova žerú. Nasvedčuje tomu aj super atmosféra v klube, v ktorom sa tento koncert konal. Kto má rád živáky, alebo kto nevlastní ani jednu z dvoch doterajších štúdioviek a rád by mal aspoň nejaký "výcuc" v živom prevedení, alebo proste ten, kto je fantastickým fanúšikom skupiny Sonata Artica, každý z nich by si mal "Songs Of Silence" zaobstarať. Tento koncert je totiž viac, než slušne zosnímaný, zvuk je naprosto v poriadku, pecky odsýpajú jedna za druhou, "hroziči" sa postarali o skvelú atmosféru a je jasné, že ten deň zastihol borcov okolo frontmana Tonyho Kakka v úžasnej forme. Nechcem byť špatným prorokom, no toto predvedenie toho najlepšieho z doterajšej krátkej tvorby Sonaty by neurazilo ani vo forme DVD. Veď nakoniec, ktovie? Zvlášť, keď importný nosič, práve z Japonska je vo forme dvojcedečka, kde je podstatne viac materiálu.

zdroj: www.metalmusic.sk


















SONATA ARCTICA - Winterheart's Guild

Svým třetím studiovým počinem se dostali tito mladí Finové do pomyslné první ligy. Po skvělém debutu Ecliptica a nepříliš vydařené "dvojce" Silence je novinkové album skutečnou bombou. Vše odstartuje divoký otevírák Abandoned, Pleased, Brainwashed, Exploited, který je vystřídán klidnějším, zpočátku baladicky laděným songem Gravenimage, jenž v závěru graduje až do středně rychlého, příjemně houpavého tempa. Typickou rychlostí a silně chytlavými melodiemi oplývají The Cage a Victoria's Secret. Určitou protiváhu jim tvoří střednětempé Silver Tongue a Champagne Bath nebo ryze baladické songy The Misery a Draw Me. Po hudební stránce lze zhodnotit dokonalé vyvážení kytarových melodií a klávesových vyhrávek podpořené precizně sladěnou rytmikou basy a bicích. Rovněž i vokální projev zpěváka Tonnyho Kakka doznal výraznějších změn k lepšímu. Novinkové album potvrzuje, že se skupina nevrhla do žádného experimentování a je pamětlivá osvědčené zásady: "Ševče, drž se svého kopyta". Přitom nelze tvrdit, že by se vyloženě opakovala. Snaží se hledat v již obehraných motivech nové a nové variace a nutno říct, že se jí to, na rozdíl od jiných, podobně zaměřených seskupení, poměrně slušně daří.

zdroj: www.music-store.cz


















SONATA ARCTICA - Winterheart's Guild

SONATU ARCTICU jsem nesnášel už od prvního letmého poslechu debutové desky. Zpočátku mi nějak nebylo jasné, jestli si finská sebranka dělá z posluchačů srandu, nebo zdali opravdu věří tomu, co hraje a hlavně tomu, že by to mohl někdo na přelomu milénia ještě poslouchat. Happy speed metal podobného ražení tedy rozhodně nepatří mezi druhy hudby, které bych pokládal za nepostradatelné. Můj omyl byl však záhy odhalen a oči poněkud prozřely ve chvíli, kdy jsem viděl, jaký humbuk se kolem kapely spustil. Což ovšem s mojí averzí ani zdaleka nepohnulo. Nedůvěru v kapelu rozpustila až druhá deska "Silence", kde už jsem se několika hitovým písním neubránil a musel si hrdinsky přiznat, že se mi to bohužel začíná líbit. A ačkoliv jsem nečekal od novinky nijaký zázrak, sprosté slovo na její adresu opět utrousit nemohu.

A co že je na ní tak vynikajícího? Tak předně hlavní těžiště SONATY ARCTICY, kterým je hitová bombastičnost, sbližující rychlou pětici s masami. A musím říct, že velmi účinně. Kapela neuhnula od vytyčeného cíle ani o kousek. Absolutní melodika a hitovost, která tvoří základ jejich krystalicky čistého speed metalu, se nikam nevypařila. Ba naopak. Nabyla krystaličtějších tvarů a rozmanitějších podob než kdy dříve. Nové album je především hitová, veselá, instrumentálně nadprůměrná hudba s velkou podporou kláves (ovšem ne tak velkou jako mají třeba kolegové z NIGHTWISH) a zpěvákem schopným zpívat bez problémů vysoko, čistě a hlavně s hlasovým zabarvením, které si nespletete kupříkladu s Němcem Tobiášem či jinými Kopyty (jo já tyhle zpěváky opravdu nemám rád a taky to sem budu pořád psát). Pokud bych měl hodnotit strukturu skladeb, pak budu stručný: stejné jako posledně. Většinou, ale ne zcela. SONATA už nedrhne výhradně pelášivé skladby, ale zapracovala na aranžích i v pomalejších tempech. Konkrétně třeba ve vynikající "The Misery", výborné úvodní části "Gravenimage", nebo slaďoučkém kýčovitém ploužáku "Draw Me". V osmé "Broken" je dokonce i znát náznak jakési skladatelské progresivity, která se ovšem u SONATY ARCTICY omezuje pouze na to, že písnička nezní jako ty ostatní na albu. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že právě ony progresivní pasáže a zpěvákovo frázování už jsem někde slyšel. Mám podezření na jakýsi popový hit 80. let, který jsem kdysi slýchával. Jistý si ale nejsem. Ale nepropadejte panice. Už otvírák "Abandonned…" na vás vyprskne notnou dávku klasického arktického dobronáladového metalu, který je velmi dobře patrný i ve zbytku mnou nejmenovaných skladeb. Vrcholem všeho je pak singlová hitovka "Victoria´s Secret"! Viktoriin sekret je totiž totální hardcore ultra happy speed metal. Naprostý extrém mezi veselou hudbou, což vám jistě prozradí už počáteční klávesový motiv.

Co k tomu říct víc? Fanoušci tohoto za metal převlečeného popu si jistě mnou spokojeně ruce, příznivci melodického metalu asi při vyslovení jména SONATA ARCTICA také zbystřili. A ti ostatní? Patrně se SONATĚ i tentokrát vyhnou velikým obloukem. Já jim to za zlé rozhodně nemám, stejně tak jako oni určitě nebudou mít za zlé mně, že se nějak nemůžu dostat z osidel několika roztomilých hitů.

zdroj: www.metalopolis.net




SONATA ARCTICA - Reckoning Night

Sonata Arctica naozaj žije hudbou. Nasvedčuje tomu aj fakt, že už od roku 1999 vydávajú každý rok minimálne jeden album, či už štúdiový, live a podobne. A samozrejme že ani v roku 2004 nenechali svojich fanúšikov naocot a vydávajú už svoj štvrtý štúdiový počin s názvom Reckoning Night. Power/speedových kapiel je v Európe naozaj neúrekom ale klobúk dole pred touto fínskou päticou, ktorej vekový priemer je iba 25 rokov. Veď ktorá kapela má na svojom konte 4 perfektné štúdiové albumy, jeden živák dokonca z Japonska, kde ich fanúšikovia doslova žerú aj s topánkami, a spústu ďalších bonusov, ktoré sú poväčšinou vydávané iba v spomínanom Japonsku.

No ale poďme už k novinke Reckoning Night. Album sa dosť líši od predošlích troch a to viacerými faktormi. Ako sám gitarista povedal, tak prvé album bolo dosť ovplyvnené hudbou Stratovarius. Nasledoval môj najobľúbenejší Silence, ktorý už ako tak začal udávať smer kapely. Minulý rok vyšlo ako sami vravia ich zásadné album Winterheart's Guild. No a čím sa líši naša novinka? Predovšetkým dojmom, aký na mňa urobila. Ked som prvý krát pustil album Silence, tak som bol v šoku, že toto je úplne peckové, namakané, proste som s tým albumom aj spával. Keď som si pustil Reckoning Night, tak už ten dojem nebol taký ohromujúci, lebo už som to viac menej očakával. No ale prvé čo som si všimol boli jednoznačne klávesy, ktoré dávajú tejto hudbe úplne nový rozmer. Zvuk kláves je vo väčšine skladieb úplne nový - taký Deeppurplovský. Mohutný elektrický orgán, ktorý tomu dáva riadne gule. Ďalší taký postreh je asi spev. Tony Kakko sa posunul trocha do iných dimenzií čo sa spevu týka. Už sa snaží kontrolovať jeho typické výšky a vhodne strieda aj nižšie polohy hlasu. Istý posun vpred určite zaznamenali aj bicie. Sonata Arctica máva bicie bohužial dosť chudobné čo sa techniky týka. Väčšina skladieb bývala odbúchana v dvoch základných rytmoch so smiešnymi prechodmi. Na novinke sa to už trochu zlepšilo. Niekto môže povedať, že to je speed a tak to má byť, ale skúste si pustit trebárz Stratovarius a sústrediť sa iba na bicie, hneď zistíte ako sa to má búchať.

Skladby sú tu už pomerne na dosť vysokej inštrumentálnej úrovni, je vidno že skladateľské umenie ide vpred. Nájdete tu klasické speedové vypalováky ako Misplaced, Ain`t Your Fairytale, My Selene, Wildfire a bohužiaľ iba jednu baladu s názvom Shamandalie, čo je podľa mna škoda, lebo Sonata vie robit balady naozaj krásne. Niekto píše ze SA je power metal, no ja si to nemyslím. Ale nájdu sa tu samozrejme aj také. Napríklad aj singel Don't Say A Word, či takmer 9 minútova White Pearl, Black Oceans.

Myslím si že Sonata si týmto albumom dočasne potvrdila svoju pozíciu v rebríčku fínskych speedmetalových kapiel. Čize stále druhý za speedovou jednotkou Stratovarius. Ďalší album, ktorý chystajú nahrávať už budúci rok v lete sa podľa mňa nebude už nejako extra líšiť od tohoto. Našli svoj štýl, ktorý im vyhovuje a luďom sa páči. U mňa síce Reckoning Night neprekonal album Silence, ale umiestnil sa na druhej priečke spolu so zyšnými albumami.

zdroj: www.metalirium.com




SONATA ARCTICA - Reckoning Night

Pro existenci finské melody partičky nemám jiné vysvětlení než prokletí. Muselo se to stát tak před dvaceti lety… v době, kdy velký světový král popu ještě udržel se na nohou, v tváři celistvé úsměv neměnný. Flamendry mladičké na pytlík (bonbónů) během turné svého po Finsku lákaje. Ale děti nezbedné utíkaly přerychle a Michaelův stárnoucí krok bolestivým pnutím pod kožeňáky tlumen, nestačil svůdným nožkám kmitajícím. Inu, pozvednuv ruce k nebesům vyřkl kletbu strašlivou, kde talent jejich popový zatrativ, v podřadnost metalu dobytčího uvrhl je a řitě jejich bělostné pod důtky Halfordova biče odsoudil. Co tedy zbylo dětičkám nešťastným z popového háje v nerozvážnosti mladistvé vykázaným, když um jejich jak sémě Michaelovo neposedné na světlo světa prýštit počal? V suitě metalové, štítů pozvedli a pod zástěrou tvrdosti kytarový pop drhnouti počali, jak kletba přikazuje. Však minutu každou snící o turné s Britney nejhvězdnější.

Jsou ovšem věci, které se zaklít nedají. Hoši ze Sonaty možná drhnou speed metal toho nejklasičtějšího střihu. Možná se najde mnoho progresivních mudrců, kterým se jejich produkce nebude moc pozdávat. To ale nemění nic na faktu, že je jejich hudba na poměrně vysoké kvalitativní úrovni a že si jí celkem s přehledem dokáží desku od desky obhájit. Pravda, používají k tomu víceméně stejné postupy a finty. Člověk si řekne: prostě jen složí extrahitovou písničku a je vystaráno. Jenže vtip je v tom, že jim to prostě vždy vyjde. A přiznejme si barvu. Vyšlo jim to i tentokrát. I když se to na první poslech třeba nemusí zdát. Dalo by se čekat, že novinkové album bude úplně stejné, jako to předchozí. Kupodivu tomu tak není. Co se od posledně změnilo je produkce. Kvalitní. To ano. Ale pro SONATU ARCTICU dost netypická. Oproti skočnému průzračnému zvuku si bere jejich nový materiál na bedra těžký, hutný a nezvykle neprostupný kabátek, což může nejednoho hitu chtivého popaře na první poslech dost vykolejit. Hudba tentokrát nesviští do hlavy úplně sama, ale musí se jí holt trochu pomoct ušima. Ne všechny skladby se také odehrávají ve třetí kosmické. Najdou se i kousky středně tempé, kousky akustické a světe div se i kousek lehce progresivně epický. Je jím devítiminutová skladba "White Pearl, Black Oceans" se skvěle vychytaným sborovým refrénem mírně připomínajícím mocné studiové čáry z dílny BLIND GUARDIAN. Celé album zkrátka tentokrát působí usedleji, intimněji, méně hitověji a tak vůbec. Ale to je všechno jen zdání. Pod netradiční zešeřelou slupkou je klasická tradiční hitmakerovská melodika SONATY ARCTICY se všemi juchacími kudrlinkami a proprietami. Jen jedna věc mi není jasná. Proč album dostalo název po nemastném neslaném klávesovém preludiu, které se na desku moc nehodí a poněkud brzdí švih ostatních vypalovaček. K instrumentalizaci netřeba mnoho dodávat. Standardní jako vždy. Vše dostatečně kytaruje, basuje, bubnuje i klávesuje. Tony Kakko opět nahrál zpěvy asi tak v padesáti stopách, takže si i jeho vokálu užijete až až. Čeho se kupodivu nedostává je symfonika a orchestr. Je to trochu paradox, ale v době, kdy má orchestr (nebo něco co má znít jako orchestr - nejlépe český až moravský, úplně nejlépe z Hodonína) už úplně každý, se popařští Finové drží svého kopyta a do konečného výrazu žádné smyčce netahají. Ale to není špatně. Přiznám se že ještě vydržím tak rok a pak budu za absenci orchestru připočítávat bodíky za originalitu navíc. Ještě bych se měl asi zmínit o příjemně netradičních hammondkách, které SONATA ARCTICA využila poprvé v kariéře a maličko tak oživila materiál novým prvekem.

Zvláštní pozornost bych věnoval extra líbivému obalu, který v případě SONATY ARCTICY zcela odráží hudební složku. Trefný je i tentokrát. Je stejně jako kytary podlazený z optimistické modře do pesimisticky červené, přesto však oku lahodí a pokud ho budete zkoumat déle, určitě naleznete ve spodní části hladiny i nezbytné koníky. Finové si zkrátka se ctí stále drží svůj status silné kapely.

zdroj: www.metalopolis.net




SONATA ARCTICA - Takatalvi

Pro účely japonského trhu oprášili finští speed street boys své staré MCD "Succesor" (2000) a doplnili ho o dva zbrusu nové covery plus jeden dříve použitý na tributní kompilačce. A vzhledem k tomu, že internetové stoky jsou bez hranic a "Successor" se recenze na Metalopoli nedočkal, obhlédněme si do líbivého staniolku schovaný kotouček zblízka. Je zřejmé, jak si Finové šikmoočka hýčkají, vždyť si pro ně dokonce vytvořili speciálního "obalového maskota" - žluťoučkého mistra s vousem mocným. Inu, úspěchu nutno jít na ruku.

Ze zmíněného MCD oprášili Sonátníci hned trojici skladeb. Do čela pelotonu umístili "San Sebastian", kterému se za tretrou jen práší. Charakteristický speedový výplach s chytlavou melodií a chlapeckými vícehlasy, který by se bez debat uchytil i v uhlazených stylech, které sypou zlaťáky. Na vytříbené a vyšperkované odrhovačky z doposud aktuální desky "Winterheart Guild" však tenhle libový řízeček ztrácí... V závěsu za ním šklíbí se "The Gun" s netypicky hard rockově zadrhnutým nosným riffem, ale typickou melodickou výstavbou i vokální linkou. Plusové bodíky. A do třetice takřka na chvostu pajdá baladička "Shy". Slizká, finským akcentem prožvatlaná, otextovaná po vzoru červené knihovny... Problém SONATY je, že mimo rychlé a metalové skladby se jejich popový patos stává poněkud nesnesitelně přeslazeným. Ale stále se dá s trochou šklebu zkousnout. Podobný, o chlup pozitivnější, dojem mám z celé "původní" tvorby Finů na épéčku.

Druhý blok kotoučku tvoří předělávky. Tady SONATA rozhodně trochu napravuje do bezvýrazna se rozplývající dojem ze successorovských přejímek. Především - ze škorpíkovské dojírny "Still Loving You" udělají chladnokrevně po úvodní, na oko velice pravověrné, baladické pasáži slušnou speedovou vypalovačku. To se dá. Dýňácký šlágr "I Want Out" demonstruje rozdíly mezi Arktičáky a jejich starými vzory. Není jich žel příliš mnoho - jedná spíš o opis než předělávku (vokálně ovšem velmi slušně zmáknutou). Ke smutku páně Jogruta nedošlo z tvorby Metly na obligátní oplodňovák "nasink elz medrz", ale na pozapomenutý (ale přesto skvělý) pLoužák "Fade To Black", který kapela převzala z "Tribute To Four Horsemen". Pokud vlastní balady SONATA ARCTICA až příliš balí do cukru, hetfieldovsky drsný romantismus jí sedí. Sice je mnohem jemnější než originál - zejména díky sametovému vokálu Tony Kakka - ale není to vůbec na škodu. Pro mne nejlepší položka z poněkud rozpačitého kompletu.

Kam tedy s tebou, šikmooký Fine? Přeci do rodin skalních příznivců. Jinde by tebe, ni tvé vlky, nečekalo příliš vřelé uvítání.

zdroj: www.metalopolis.net




SONATA ARCTICA - Don't Say A Word

Sonata Arctica vznikla sice roku 1996, ale než dospěla do současné podoby (včetně názvu kapely), ušla ještě kus cesty. Tenkrát se zrodilo téměř na samém konci světa v severofinském městě Kemi hudební těleso s názvem Tricky Beans. To se postupem času vyvíjelo ruku v ruce s personálními, ale i stylovými rošádami, až se dopracovalo k současnému názvu a stylově se usadilo. Hudba, kterou Sonata Arctica produkuje, se točí kolem speed/power metalu s občasnými experimentálními výlety. Poslední tři alba - nepočítám-li novinku "Reckoning Night", jež se objeví na pultech v těchto dnech - jsou dokonalým příkladem experimentování tohoto spolku, a to nejen výraznými změnami zvuku. Vyumělkované instrumentální estrády jsou během těchto počinů postupně nahrazovány hutnějšími a spíše přímočarými kytarově-klávesovými riffy. Tím nechci naznačovat, že by se vytrácel hráčský potenciál, ba právě naopak.

EP k albu "Reckoning Night" tvoří titulní "Don't Say A Word", "Ain't Your Fairytale" a dva covery kapel Depeche Mode a Vanishing Point. Konkrétně cover Depeche Mode "World In My Eyes" není příliš vzdálen experimentálním pokusům v minulosti. Možná by nebylo od věci, kdyby se Sonata v budoucnu pokusila o vlastní výtvor v podobném duchu - leč trochu víc metalově pojatý. Nemluvím samozřejmě o celém albu, ale o jedné, maximálně dvou písničkách... Úvodní "Don't Say A Word" je zaručená hitovka bořící žebříčky ve Finsku a dokonce i v Japonsku. Chytlavý refrén s ohromným sborem, rázně se valící rytmika, zabijácké kytarové sólo - jsem zvědav, kolik písní bude na novém albu této věci konkurovat. Druhý zástupce z novinky, píseň "Ain't Your Fairytale", hned od začátku rozjede v rychlém tempu speedmetalové hody a v podstatě vystihuje současnou zvukovou tvář kapely. Víc už Sonata na tomto EP neodhaluje, otázkou je, zda vybrala to nejlepší, nebo se rozhodla vytasit skutečné trumfy až při poslechu "Reckoning Night".

zdroj: www.metal-man.cz